Jak se slaví Masopust | Výživa a gastronomie | Trendy zdraví

Jak se slaví Masopust

6. 1. 2016

Masopust – vstupní období nového ruku lze charakterizovat jako čas veselosti, zábavy, kdy výjimečně neplatily předpisy o chování, období požitků a hodokvasů, čas spojený s pojídáním tučného masa a koblih zlátnoucích v oleji. Nejveselejší údobí v roce oslavující elementy Slunce, plodnosti a síly. Období radosti z přicházejícího slunce, ze zrození nového života. Jedná se o dobu veselí vlastní všem evropským národům, starými Římany počínaje: karneval – krne vale – sbohem, maso – masopust. Masopust začínal po svátku Tří králů, tedy 7. ledna, a končil pohyblivou Popeleční středou, počátkem křesťanského velikonočního půs­tu.

Masopust na Valašsku

Na Valašsku znamenala tato doba, čas muzig, bálů, škubaček péřá, přástek, súsedských besed. Závěr zimy představoval dobu vegetačního klidu, kdy se na zemědělských usedlostech spíše dokončovaly jen drobné práce z předešlého hospodářského roku. Říkalo se, že kdo v masopustě moc dělá, v létě to odleží. Na pole se nevyvážel ani hnůj, neboť vozí-li kdo v končiny na pole hnůj, bude míti neúrodu. Zároveň se však všichni připravovali na blížící se jaro, počátek nové hospodářské sezóny. S tím souvisela i řada symbolických magických úkonů a pověr, zajišťujících úrodu a prosperitu, také ochranu před zlými silami a nepříznivými vlivy.

Skutečného vrcholu dosahuje masopust až svými závěrečnými dny, počínaje nedělním odpolednem a konče úterní půlnocí, tzv. posledním masopustem, fašankem, končinami, ostatky. Při pomyšlení, že již zakrátko nastane dlouhý předvelikonoční půst, si každý dopřával do sytosti bujarého veselí, zpěvu, tance – a pochopitelně i jídla a pití. Ne nadarmo se v tento čas odehrávalo nejvíce zabijaček, někde už počínaje Tučným čtvrtkem posledního týdne. Ostatně mrazivé počasí bylo pro ně ideální, a řezníci tak měli v tento čas nejvíce napilno. Na stole pak nechyběla slanina, klobásy a pochopitelně pálenka.

Nezbytnou součástí masopustního jídelníčku byly smažené koblihy, šišky, chrásty, které se původně též jako obětiny vynášely do polí. O hlubokém obřadním významu tradičních smažených pokrmů svědčí nejen jejich názvy – Metudovy koule, kulky pro krtky, boží milosti, ale také jejich podoba – pečivo mělo kulatý tvar, bylo dozlatova upečené a lesklé jako slunce.

Typickou součástí závěru masopustu byly obřadní obchůzky a rej maškar. Průvody fašankářů, babkovníků byly ještě v 19. století vyhrazeny jen svobodné mužské mládeži a mladým ženatým mužům. Posléze se možnost účasti rozšířila i na další obyvatele. To, co vykoledovali, zpeněžili a utratili u taneční zábavy.

Masopustní masky často pocházejí z předkřesťanských časů, jiné jsou novodobými inovacemi a aktualizací. Zejména v minulosti patřily k artefaktům vegetační a plodnostní magie. Při jejich přípravě oplývalo obyvatelstvo neobyčejnou fantazií a využívalo převážně přírodních materiálů – slámy, hrachoviny, kůží, peří i paroží. Nesměly chybět zvířecí masky, zejména medvěd, jehož často vodila na provaze jiná maska – medvědáře či žida. Při každé zastávce si s ním hospodyně a svobodná děvčata musela zatancovat. Tanec odepřít bylo nemyslitelné. Tančící medvěd kolem nich poskakoval, strkal do nich, dával jim hubičky a tropil nejrůznější rozvernosti.

Slaměný medvěd se svým přestrojením podobal východomoravské masce pohřebenáře muže oděného převážně do slámy s papírovými ozdobami a třásněmi na hlavě. Při své obchůzce o masopustním pondělí držel v jedné ruce rožeň, na který napichoval výslužku, s druhou hrozil karabáčem či bičem a hlasitě vyvolával: Pohřebeň, staré baby na hřebeň!

Domácí zvířenu zastupoval kůň (často s jezdcem), vizovičtí řezníci chodili při obchůzce s teletem (většinou pes s přehozenou telecí kůží), Vsetínem procházel zase průvod s vlkem. Novějšího původu jsou naopak masky exotických zvířat, mezi nimiž nechyběl velbloud, slon či opice.

K nejstarším formám masek patří převleky mužů za ženy, hlavně za nevěsty. Na jižním Valašsku jsme se v minulosti mohli během obchůzky setkat s parodií celé svatby. Tento zvyk souvisel s množstvím uzavíraných sňatků v masopustním období. Chápat ho musíme i ve vztahu k ostatním skrytým erotickým motivům masopustu, majících zajistit zdar hospodářství v novém roce. Častým námětem bývaly běžné profese a povolání z bezprostředního okolí. V průvodu tak potkáváme řezníky, holiče, lékaře, dráteníky i hasiče nebo vojáky. Masopustní maska byla často prostředkem výsměchu a kritiky některých lidských vlastností a neřestí – tloušťkou a hrbatostí počínaje, přes hamižnost až po přehnanou výřečnost konče. Nechyběly masky mytických a pohádkových postav smrtky, čerta, hastrmana či strigy. K obchůzce a zastávkám u jednotlivých usedlostí patřil tanec. Byl pociťován jako obřadní povinnost, jíž se hospodyně, a často ani hospodář, nevyhýbali. Sepětí s budoucí úrodou dokládají doprovodné písně: to bude na konopě, to bude na len, toto bude starej babě, toto bude mladej, přičemž se vysoko vyskakovalo, aby se vysoko urodilo.

Charakteristickým rysem obchůzek bylo používání již zmiňovaného dřevěného rožně či šavle, s nimiž například v Návojné, Nedašově či Lhotě u Vsetína obřadníci při hře na harmoniku vyskakovali a tančili. Obchůzce se zde pak říkalo podšable či šablování. S rozvinutými formami mečových tanců, jak se dochovaly třeba na Uherskobrodsku, bychom se však v minulosti na Valašsku nesetkali.

Méně známou složkou končinových zábav masopustního pondělí byla obchůzka s klátem, v 19. století ještě běžná v okolí Rožnova. Východní Morava je nejzápadnější výspou tohoto zvyku, jinak známého spíše z Polska, Slovenska, Ukrajiny a Běloruska. Mladí muži obcházeli domy, v nichž byly neprovdané dcery. Jeden z nich se převlékl za starou ženu, začernil si tvář a nosil s sebou kus dřeva – klát. Když přišel do domu, pokoušel se jej uvázat svobodnému děvčeti k noze. Takto „postižená“ dívka se musela vykoupit penězi, a poté si s mládencem, který ji od břemene osvobodil, zatancovat. V chození s klátem je spatřován motiv žertovného trestu dospělé mládeže, která se doposud nesezdala.

Obyčejů a zvyků v poslední masopustní dny bylo mnoho v každé vesnici. Všude se ale období bezstarostnosti a rozvernosti uzavíralo závěrečnou zábavou spojenou s pochováváním basy, basuly, barbory. Jedná se o parodii na pohřeb zemřelého marnotratníka. Do necek, na desku, na prostřený stůl či máry se položila figurína nebo samotná basa pokrytá plachtou. Následoval vlastní pohřební obřad s upozorněním na domnělé prohřešky basy v čase masopustních zábav a za tklivého nářku byla slavnostně vynesena ven ze sálu a pohřbena. Čas nevázaného veselí definitivně skončil, nastal půst. Sousedé si po půlnoci na rozloučenou zazpívali postní píseň Poděkujmež Kristu Pánu a rozešli se domů. Život se opět vrátil do starých kolejí. Snad ještě jen na Vsetínsku v první postní den o Popeleční středě se po mši všichni sešli v hospodě, kde si dali kořalku a pučálku (ve vodě máčený, vařený a posléze upražený hrách). Už se netančilo ani nezpívalo. Během půstu byla zemja samodruhá, odpočívala a stejně jako její hospodář se chystala na nový hospodářský rok, novou úrodu.

Valašsko: oblíbený kraj se svérázným kouzlem

Není mnoho krajů, o kterých mají lidé z celé republiky tak jasnou představu. Valašsko je jedním z nich. Jedná se o region s velkým kouzlem a silnými tradicemi, snad proto tak důvěrně známý i daleko za svými hranicemi svoji krásnou přírodu pocukrovanou starými roubenkami, v nichž pohostinní lidé servírují s láskou svou slivovici, frgály a klobásky.

Valaši přišli na Moravu z Balkánu někdy v šestnáctém století a usadili se v hornaté části kraje. Regionu vtiskli nejen název, ale i způsob života. Tradic a zvyků měli fůru, řada z nich přetrvala dodnes. Třeba fašank, což jsou poslední dny masopustu, kdy chlapci obchází domy, tančí s dívkami a hospodyněmi, popíjejí s hospodářem a přijímají naturálie či peníze, za něž pak v hospodě vystrojí zábavu.

Obrázek o Valašsku je plný lidových tradic, které doplňuje krásná příroda a báječná kuchyně.

Na začátek vepřové se zelím

Generální zkouškou na masopust býval čtvrtek, který předcházel masopustní neděli. Říkalo se mu Tučný čtvrtek, někdy taky zkráceně „tučňák“ a mnohdy se před ním konala zabijačka. Tradičně se v tento den podávala k obědu vepřová pečeně s knedlíkem a zelím, která se zapíjela džbánem dobrého piva. Pěkná porce masa na talíři měla zajistit sílu a hojnost po celý rok. Pořádný oběd se podával také o hlavním masopustním dni – v neděli. U stolu se ale nevysedávalo nijak dlouho, protože po jídle všichni spěchali k muzice. V zábavě a tanci pokračovali lidé i během pondělí. To hlavní přišlo v úterý, kdy zároveň s úderem půlnoci veškeré veselí skončilo.

Bez dobrého jídla by nebyl masopust

O masopustu měly hospodyně plné ruce práce. O maso nebyla nouze, protože se předtím často konaly zabijačky. S oblibou se proto o masopustu slavily i svatby, ze kterých měla podle pověry vzejít trvalá manželství. Kromě zabijačkových pochoutek mířily na stůl také škvarkové placky, vdolky, trdelníky, šišky nebo frgály. Důležitou masopustní pochoutkou byly koblihy smažené na másle a plněné povidly nebo mletým mákem. Z koblihového těsta se připravovaly boží milosti bez náplně, hojně sypané cukrem. Ráno na Popeleční středu lidé ještě snídali mastné rohlíky s kávou, ale oběd byl již postní, tedy bezmasý.

Tradice mají svůj hluboký význam zakořeněný v historii, a proto bychom na ně neměli zapomínat. Jsou také příležitostí k setkání s rodinou a přáteli, nejlépe u prostřeného stolu plného kvalitních dobrot. Krásno si váží odkazu předků a usiluje o zachování tradic – i proto v nabídce valašských uzenin nechybí speciální masopustní klobása.

Boží milosti je tradiční masopustní pečivo, které bylo pamlskem pro promrzlé účastníky maškarních průvodů a zapíjelo se slivovičkou.

Boží milosti

Suroviny: o 200 g hladké mouky o 1 lžička prášku do pečiva o špetka soli o 1 lžíce cukru o trochu citrónové nastrouhané kůry o 30 g rozpuštěného másla o 4 lžíce Čerstvého mléka polotučného z Valašska nebo Čerstvé smetany ke šlehání z Valašska o 1 lžíce rumu o 2 žloutky o olej nebo sádlo na smažení (přepuštěné máslo je nejlepší) o moučkový cukr na obalení o trochu hladké mouky na vyvalování

Postup:

Ze všech ingrediencí vypracujeme lesklé a vláčné těsto, které se nechytá vařečky. Aby se boží milosti pěkně nafoukly, musíme si s těstem trochu pohrát, a když je vypracované, necháme ho v chladu pod fólií alespoň půl hodinky odpočinout. Poté odkrajujeme kousky a ty vyválíme na pomoučeném vále pěkně tence. Pomocí radýlka nebo ostrého nože vykrajujeme různé tvary (kolečka, čtverce, obdélníky) a ty uprostřed čtyřikrát prořízneme, ale jenom tolik, abychom neprořízli i okraje. Ty musí zůstat netknuté. Pečeme ve vyšší pánvi hojně naplněné olejem a pořádně ho rozehřejeme. Dříve se smažilo na přepuštěném másle nebo vepřovém sádle – nejlépe břišním, ale boží milosti nebo koblihy smažené v hovězím loji byly prý božské. Usmažené boží milosti osušíme papírovým ubrouskem a ještě horké obalujeme v moučkovém cukru. Jíme bez zbytečných odkladů, protože horké jsou jednoznačně nejlepší.

Masopustní koblihy

Suroviny: o 500 g polohrubé mouky o 80 g moučkového cukru o 70 g másla pokojové teploty o 2–3 lžíce rumu o 3 žloutky o 250 ml mléka o 70 g droždí o 1 vanilkový cukr o zavařenina o přepuštěné máslo, olej nebo sádlo na smažení o 1 lžička Valašské Kyšky

Postup:

Rozdrobíme droždí do malé misky, přidáme trochu mouky, cukru, mléka a necháme na teplém místě vzejít kvásek. Žloutky utřeme s máslem, práškovým i vanilkovým cukrem a rumem. Přidáme mouku, kvásek, zbytek mléka, lžičku Valašské Kyšky a zaděláme těsto na koblihy, které se nechytá vařečky. Slabě poprášíme moukou, zakryjeme utěrkou a na teplém místě necháme kynout. Když je těsto vykynuté, rozválíme ho na pomoučeném vále na plát asi 1 cm vysoký a formičkou na koblihy nebo skleničkou vykrajujeme kolečka. Plníme zavařeninou a přitiskneme druhou koblihovou půlkou těsně k sobě a necháme ještě na vále přikryté utěrkou vykynout. V pánvi rozpálíme dostatečné množství oleje a po obou stranách smažíme do zlatohnědé barvy. Po vyjmutí z oleje necháme okapat na papírovém ubrousku. Někdo zavařeniny nedává přímo do koblih, ale udělá do těsta důlek, který naplní lžičkou zavařeniny až po osmažení. Kobliha by měla mít nějakou dobrou dušičku, protože to jim přidává na přitažlivosti. Když se v dřívějších dobách chtěla někomu vyseknout velká pochvala, řeklo se o něm, že voní čerstvě upraženým koblihem.

Valašské frgály

Suroviny: o 500 g polohrubé mouky o 2 ks žloutku o 125g másla o 75g moučkového cukru o ¼l mléka o 35 g droždí o 1 špetka soli o 1 lžička citrónové kůry čerstvě nastrouhané nebo koupená sušená o 1 lžička bílého Smetanového jogurtu z Valašska

Postup: Z droždí, trochy cukru, mléka a mouky připravíme kvásek. Utřeme máslo, zbylý cukr a žloutky. Přidáme k tomu vykynutý kvásek a ostatní suroviny a necháme vykynout cca 2–3 hodiny. Vykynuté těsto rozválíme přímo na vymazaném plechu do průměru cca 35 cm a vykrojím kruh. Okraje frgálu se snažíme nechat trochu vyšší, aby nevytékala náplň. Na těsto se může dát náplň tvarohová, maková, ze sušených hrušek, nebo třeba pouze borůvky. Nejoblíbenější je asi tvarohová: na jeden frgál smícháme lžíci cukru, vanilkový cukr a cca. 50g tuku, přidáme 2 tvarohy (nejlepší jsou klasické kostky, vaničkový je řídký), 2 žloutky, rozinky namočené v rumu, popř. rozředíme trochou mléka. Na tvaroh se může nastrouhat perník na strouhání. Nakonec frgál posypeme drobenkou (polohrubá mouka, moučkový cukr, máslo), necháme ještě chvíli dokynout a upečeme ve vyhřáté troubě při 180 °C. Opravdový frgál má mít na řezu vyšší vrstvu náplně než těsta. Po upečení a krátkém vychladnutí se může omastit a pokapat rozpuštěným máslem, do kterého přidáme rum.


publikováno: 6. 1. 2016, v rubrice Výživa a gastronomie
Štítky: místní speciality

Další články v rubrice Výživa a gastronomie:

Design: Jana Pospíšilová, Kód: Karel Koliš | Prohlášení
(c) Trendy zdraví 2009+